Malé vánoční poselství.

Dnes bych chtěl popřát všem svým spoluobčanům krásné Vánoce a hodně lásky v novém roce. Zároveň bych se chtěl zamyslet nad tím, proč je lásky u nás tak málo.

Takže když se v roce 2015 začala rozjíždět migrační krize z Blízkého východu, tak se EU rozhodla zavést kvóty na dnes již směšných 140000 lidí, kteří v té době pobývali v uprchlických táborech v Řecku a Itálii. Tehdy jsme se k rozhodnutí, provedenému kvalifikovanou většinou hlasů v Europarlamentu postavili zády a zasekli jsme se, že nepřijmeme ani jednoho migranta. Babiš to ostatně říká dodnes. Položme si otázku v tomto vánočním čase, zda-li se jedná o projev lásky k bližnímu. Zcela určitě ne. Namítnete, že mezi těmi migranty mohli být (a také byli), taktéž teroristé nebo prachobyčejní ekonomičtí migranti, kteří se prostě jenom chtěli mít líp. Problém ovšem nastal v tom, že máme-li někoho rádi, jsme ochotni se pro něj obětovat. Kolik jenom peněz investujete do vlastních dětí jenom proto, aby z nich něco bylo. Živíte je, šatíte je, na studia jim přispíváte jenom proto, že je máte rádi. Tady jsme ovšem byli svědky něčeho zcela jiného. To jsme si najednou vzpomněli na jakéhosi Sobieskeho, Poláka, který vedl bitvu s Osmanskou říší u Vídně a vyhrál, tu jsme se začali zaklínat tradicemi, dokonce i kresťanstvím. Ovšem pozor! Jedni a ti samí lidé se ovšem proti křesťanství, víře v Boha i svaté církvi velice vymezovali v době, kdy se za Nečasovy vlády přijímal balík zákonů o církevních restitucích.  Nelze si nevšimnout, že se komunisté církev dodnes nestrávili, a tak se tyto náhrady snaží zdanit, a to i přesto, že to po právní stránce nejde, i přesto, že takovýto nápad shodí Ústavní soud ze stolu. Otázka tedy zní, proč si jedni a titíž lidé takto protiřečí? Vysvětlení je jednoduché. Neříká se zbytečně, že všude je chleba o dvou kůrkách a že nic není dokonalé. V tom je ovšem jádro pudla. Tito lidé tuto obecně přijímanou pravdu nepřijali a neustále se snaží zlo vymýtit a postavit ráj na zemi. O tom, že z toho prozatím vyšlo jenom peklo na zemi, jsme se mohli během jediného století přesvědčit hned dvakrát: při vzniku nacistického Německa a pak hned o několik let vzápětí při vzniku Sovětského bloku. To, že je i dnes společnost naprosto dokonale rozdělená na dva tábory - tj. ZemanBabišovce a tzv. Demoblok, svědčí o tom, že nám ztvrdla srdce. Oba dva tábory na sebe pokřikují na sociálních sítích nenávistná hesla, navzájem se s chutí posílají k čertu, z čehož v pekle musí mít velikou radost. Kudy z toho ven? Když si to tak vezmu kolem a kolem, tak dnes zcela poslední institucí, která veřejně mluví o lásce k bližnímu, je církev. Ovšem od těch skupin, které nemusí ani migranty, ani muslimy ani církev se dozvíte jenom to, že láska je prázdný pojem a že na ráj na onom světě nevěří, protože se nedá nikterak ověřit, že to tak doopravdy je. Naopak, obviní zhusta církev z toho, že je chce odradit od hledání ráje na zemi, aby se nestala zbytečnou. Na základě této konstelace se ovšem tito lidé dostávají celkem snadno k terorismu, protože narozdíl od lásky, která odpouští vše, oni neodpustí nic. Možná, že kdybychom se vrátili zpět k léty prověřenému kresťanství a zkusili třeba teď o vánocích v sobě zažehnout plamínek lásky k bližnímu, že bychom všem v naší krásné zemi velmi pomohli.